REZA.S

Tak za mnou před čtrnácti dny přijela sestřička. Stihly jsme toho milión a nic :) Ukázala jsem jí z města, které se stalo mým za čtyři měsíce to nekbližší co jsem mohla. Prošly jsme si ty nejkrásnější a pro mě nejzajímavější místa. Plno z nich jsem navštívila poprvé od doby kdy jsem je zažila nové a tak jsem si je připomněla nanovo. Jediné co mě mrzelo, že na rozdíl ode mně, která jsem měla nebývalé štěstí na neuvěřitelné slunné počasí minulý rok v Bergenu, bylo s blížící se zimou skoro celý týden zataženo. I tak mě Oslo nezklamalo a dovedlo mě na místo, kde jsem jí mohla ukázat nádheru západu slunce a trochu toho šumění moře, běžce, plavce, námořníky a milé zmatené babičky mluvící jen norsky, výhled na světla nočního města, chuť ryb a vůni mořského větru. Trochu té nádherné přírody a večery z lidí mě blízkých, třeba i jen sdílením koncertu a stejného rytmu v žilách z nedělní kapely klubu BLA. Vlastně to byla oslava mých dvacátých pátých narozenin od neděle do neděle. Od jejího příjezdu do jejího odjezdu...Přivezla mi asi dvaceti kilovou chuť mé domoviny....Ale popravdě řečeno to Únětické pivo a bůček s jejím úsměvem a dárkem od Petra mi asi udělal tu největší radost. To všechno dohromady mé srdce dostalo zase jednou do kouta, kde je hodně emočně rozdrtilo...proč by ne, občas to asi neuškodí. A tak jsem si dala do nosu a ona mi ještě jako hodná sestřička vždy nechávala o sousto navíc. A já jí na oplátku předváděla své kuchařské umění z norských ingrediencí a jejímu jazýčku doručovala na stůl mnou ověřené lahůdky, co mi nabízí Rimi, Rema 1000 a Kiwi už nějaký ten pátek. Oslavy tedy začaly a nechtěly se nás pustit. Šli jsme znovu k jezeru Sognsvann, kde jsme se snažili zahřát našim domácím Calvádosem a českým chlebem s hořticí, okurkami, bůčkem a dobrou kocovinovou náladou. Slunce na nás trochu vykukovalo, ale co se týče hřání, tak nám moc nepomohlo. Takže z celodenního pikniku jsme nakonec udělali polodenní výlet a Bára ještě využila muzea zadarmo. Zbytek týdne mám v mlze, vím že jsme chvilku neměly co dělat a pak zase nevěděly co dřív. Myslím že to byla smršt, procházky, příroda, bloudění, památky, knihy, knihovny, lidé, byty, angličtina, čeština, norština, trochu tance, něco málo kreslení a povinností.A narozeniny, znovu a znovu a to bylo překrásné, myslím že to čtvrt století si nemohlo přát lepší oslavu. Dostala jsem nejkrásnější dárek v malé modré krabičce, který je v jedné koláži schovaný a po dlouhé době obejemutí medvědomamutí od své vlastní krve. A nejen to, krásně napsané přání, které mi splnili sen alespoň trochu nahlédnout do myslí lidí a odhalit to tajemství, kterým působím na lidi. Na čtvrteční malé dezertní večeři a hlavně ukázce a následném slupnutí kostnicového dortu jsem si uvědomila že na počtu opravdu nezáleží. Ty tři jediné cizinky, které jsem pozvala, mi byly stejně srdcem nejbližší z celého mnohoměsíčního potkávání oslanů a erasmáků. Děkovala jsem všem za ten pocit, co vás obklopuje a hýčká v úsměvech lidí kolem. Byl to krásný večer, Nora mě dojala, když si nasadila Petrovu fotku a zpívala mi moji zamilovanou sebestřednou píseň "Tereza jedině Tereza" a tak se nevědomě i má láska dostavila na oslavu. Z poctivosti a přítomnosti všech včetně dárů jsem tomu papírovému, mě tolik milému přeludu, půjčila mikinu a vzala ho sebou do kuchyně ke společnému stolu. Náš dort z marcipánových kostí, co jsme s Barunkou z nudy vyžmoulaly den předtím u filmu měl takový úspěch že si i se mnou zasloužil norskou narozeninovou píseň, kterou se asi naučím a začnu ji zpívat, protože je na hony vzdálená od odporné všude neutichající odpuzující klasické verze, tahle je nádherná a velice milá. Korpus z Čech, předpečený od maminky neztvrdl a krásně se rozpouštěl v puse i s marmeládou, čokoládovým krémem a mými zbožňovanými mandarinkami z plechovky :) Nechybělo ani číslo se sobím parožím z Tronheimu, taktéž naprosto naplňující všechno mé snění, které jsem ( jak jinak) povýšila na dokonalé opěrátko pro hlavu. Petr byl tak laskav a zapózoval se mnou u našeho nového bytového doplňku. Všechny přání jsou napsané s datem 22.11 kdy jsem vlastně byla ještě ve velké bouli na máminém břichu z které se mi sakra nechtělo, ale o to víc mi to přijde vyjímečnější. Popíjeli jsme domácí Calvádos z jabloně ze zahrady z jablek co ležela v trávě a sbírala je moje babička a myslím že nám všem bylo jako když Nor konečně otevře svoji náruč a pozve vás domů na čaj :)
Všechny dny jsme prožily, občas to bylo jako nacpat čtyři měsíce do sedmi dnů. Bára najednou byla na skypu vedle mě a všichni její přeměnu do nehmotného, plochého stavu brali jako legraci...jen mě ta přeměna trochu děsila, o to víc, o kolik jsem věděla že brzo bude zase studená, plochá, svítící, bez vůní a se skelným pohledem jak poslední dobu vídám všechny, co se hřejí nejblíže u mojí hrudní pumpy na krev. Ted když na to vzpomínám, mám pocit že se toho tolik stalo, ve snaze jí zasvětit do toho studeného vřelého města, které mi ukazuje svoji tvář každý den, když s nadhledem koukám z okna dvanáctého patra, jsem se jí pokusila nabídnou všechny ty vůně cizoty.
A pak přišla neděle a já byla ráda že jdu nazpátek do toho prázdného pokoje sama, bez povinnosti vůči svému svědomí nedělat jako že NIC. A překvapovalo mě že nic necítím. O to horší to bylo. Díra. Zalepovala jsem jí čokoládkami a jinými pokrmy hmotnými i nehmotnými dobré čtyři dny. Ted mě rozčiluje všechno. Hlavně ten čokoládový kalendář, kterému se otvírá okénko od 24 - 1 každý den. A já nevím co si s ním počít. Protože je mou radostí a starostí. Jedno přání je být už na konci a druhé je děs otevřít další den a vědět že jsem zase o krok blíž. Nevím co dřív, plakat nad opuštěním něčeho, co snad zrovna začíná nebo se nemoct dočkat toho co je pro mě středobod vesmíru a ted je to čekání s blížícím se koncem o to nesnesitelnější, protože ho musím ještě prožít, chci ale vlastně to vyžaduje tolik síly...

VÍŠ, TAKOVÝ OXYMORÓN MILÁČKU, ROZUMÍŠ ?

ZAPOMNĚLA JSEM VÁM UKÁZAT FOTKY Z PŘEDSTAVENÍ OD SHAKESPEARA, KAM JSME BYLY PŘIZVÁNY UDĚLAT KOSTÝM PRO PUKA. BYLA TO TAKOVÁ ŠKOLNÍ HRA, REŽÍROVALI SI TO SAMI, TAKŽE SI ASI DOKÁŽETE PŘEDSTAVIT, JAK TO VYPADALO. ALE NA DRUHOU STRANU, JSME BYLY S BÁROU RÁDY, ŽE MÁME CO DĚLAT DO DIVADLA :)

ABYCH VÁM TO PŘIBLÍŽILA, ZAČNEME Z LEVA, TENHLE KLUK HRÁL JAKO V OCHOTNICKÉM DIVADLE, SLEČNĚ VEDLE NĚJ NA TOM BYLA LÍP, NEBYLA ROZHODNĚ PROFESIONÁL, ALE MĚLA HEZKÝ STYL TAKOVÉHO NAIVNÍHO HRANÍ. DÍVKA ( ANO, JE TO DÍVKA) S ZRZAVÝMI VLASY BYLA OPRAVDU DOBRÁ HEREČKA, HRÁLA KLUKA A JEŠTĚ ZAMILOVANÉHO, OPOJENÉHO LÁSKOU A KLOBOUK DOLŮ, BYLA OPRAVDU PŘESVĚDČIVÁ. NO A HEREČKA ZCELA NA VPRAVO BYLA NAŠÍ FAVORITKOU, ČINOHERNÍ AMATÉRKA JAK VYSTŘIŽENÁ. VŠECHNY JEJÍ POHYBY A VÝRAZY V OBLIČEJI BYLI NATOLIK UMĚLÉ, ŽE JSME SE V URČITÝCH ČÁSTECH HRY S BARU MUSELY ŠTÍPAT DO RUK, ABY JSME SE NEROZESMÁLY (ZVLÁŠTĚ VE CHVÍLI, KDY SI ZAČALA TRÉNOVAT POSTOJE A OBLIČEJE PŘED ZRCADLEM)

NAŠE HEREČKA NA TOM BYLA NEJLÍP. BYLO NA NÍ VIDĚT ŽE O PUKOVI HODNĚ PŘEMÝŠLELA A HRÁLA I VE CHVÍLÍCH, KDY NEBYLA VE STŘEDU DIVÁKOVI POZORNOSTI. TAKŽE JSME BYLY PYŠNÉ, ŽE JSME DĚLALI KOSTÝM PRÁVĚ JÍ.

ŘEZBÁRNA

STÍNOVÉ HRY U MĚ V POKOJI

KOLEM PANA IBSENA MÁM CESTU KAŽDÝ DEN.

DNES NÁM ELEN VYPRÁVĚLA, JAK JE OSLO POMĚRNĚ MLADÉ MĚSTO, ŽE NA HŘBITOVĚ, PŘES KTERÝ CHODÍME JSOU VÝZNAMNÍ LIDÉ CO SE PODÍLELY NA UTVÁŘENÍ MĚSTA. PROTO JE ASI TAK KRÁSNÝ A NENÍ PLNÝ HNUSNÝCH UMĚLÝCH KVĚTIN.

IBSENŮV STROM

V TEMNÉ NOCI, KDY NASNĚŽILO

LISTOPAD JE NEJVÍC DEPRESIVNÍ MĚSÍC V ROCE, ZAČÍNÁ TOTIŽ ZIMA, STMÍVÁ SE, ALE JEŠTĚ NENÍ SNĚHU ABY ODRÁŽEL TROCHU VÍCE SVĚTLA A UDĚLAL MĚSTO BÍLÝM A ČISTÝM. PROTO SE DOPORUČUJE JÍST HODNĚ RYB, KTERÉ MAJÍ VITAMÍN, KTERÝ NAHRAZUJE SLUNCE. (MYSLÍM ŽE JE TO D)

PROTO POKRAČUJI V SUPER ZDRAVÉ STRAVĚ, MÁM KAŽDÝ DEN LOSOSA, KTERÝ JE VÍCE NEŽ CHUTNÝ !